Karel VI.
Karel VI.
Karel VI. (1. října 1685, Vídeň – 20. října 1740, Vídeň), nejmladší syn císaře Leopolda I. a jeho manželky Eleonory Falcko-Neuburské. Po smrti svého bratra Josefa I. se stal:
císař svaté říše římské (1711–1740),
jako Karel II. král český a arcivévoda rakouský (1711–1740)
jako Karel III. král uherský (1711–1740).
Nástup do politiky
Dětství a mládí Karel prožil na vídeňském dvoře svého otce Leopolda. Měl stejně jako jeho bratr jazykové a hudební nadání (dokonce složil několik oper). Vyslanci ho později popisovali jako nepříliš pohledného muže s nevýrazným hlasem.
Po smrti posledního španělského Habsburka Karla II. se měl stát jeho nástupcem. Jako protikandidát však vystoupil Filip z Anjou, vnuk francouzského krále Ludvíka XIV.
Soustředění španělského dědictví (kromě vlastního Španělska a jeho území v Evropě šlo také o obrovské koloniální panství v Americe) pod vládou bourbonského rodu však bylo nepřijatelné pro Anglii, Nizozemsko a další evropske státy, které spolu s habsburskou monarchií uzavřeli protifrancouzskou koalici. Vojenské konflikty na sebe nenechaly dlouho čekat. V krátké době se rozhořely na několika frontách v Evropě a anglo-francouzské zápolení se přeneslo i do kolonií v Americe.
Po r. 1704, kdy spojenci porazili francouzské vojsko v bitve u Hochstädtu, nastal vo vzájomnom poměru sil radikální obrat. Mladý arcivévoda Karel (jako španělský král Karel III.) vstoupil v čele silné armády na Pyrenejský poloostrov. Postupně získával jedno vítězství za druhým a císářské armády vítězily i v španělských državách v Itálii. Postupem času se síly vyrovnaly a rozhodující obrat v této válce vyvolala smrt římskoněmeckého císáře a Karlova bratra Josefa I.
Karel VI. vyobrazen Johannem Gottfriedem Auerbachem (asi 1711).
Hlava habsburské monarchie
Karel se jako jeho nástupce stal hlavou habsburské monarchie (uherským králem byl korunován 22.5.1712 v Bratislavě, česká korunovace proběhla 5.9. 1723). Císařem římskoněmecké říše (zvolen ve Frankfurtu nad Mohanem 12.10. 1711, korunovaný tamtéž 22.12. 1711).
Tímto aktem se stal pro členy protifrancouzské koalice nepřijatelný jako španělský panovník, protože Karel by do svých rukou soustředil příliš velkou moc.
R. 1713 uzavřela Anglie a další dosavadní spojenci Habsburků s válkou vyčerpanou Francií mír v Utrechtu, kterým bylo potvrzené nástupnictví Filipa V. (z Anjou) na španělském trůnu (pod podmínkou, že se španělské državy nespojí s Francií). Další mírovou smluvou uzavřenou v Rastatte r. 1714 ukončil svůj boj i Karel VI., který jako kompenzaci za rezignaci na španělský trůn dostal část důležitého panství Španělska – Španělské Nizozemsko (dnešní Belgii) a bývalé španělské državy na Apeninském poloostrově (Neapolsko, Milánsko a Sardínie).
Karel VI. opět v Auerbachově podání (asi 1711).
Během Karlovy 26-leté vlády se začala projavovat vnitřní slabost habsburské monarchie. Územní zisky z úspešné války s Tureckem v r. 1716 – 1718 ztratila v dalším střetu na Balkáně o dvacet let později (1737 – 1738), v polovině 30-tých let přišla vinou neúspešného stěetu s Francií o některé území v Itálii.
Karel a situace v Uhersku
Po svém nástupu na císářský trůn a uzavřením Satmárskeho míru zřídil se schválením uherského sněmu stálou armádu, což mu umožnilo zlikvidovat poslední zbytky osmanského panství v Uhersku. Po definitivnímm vytlačení Turků z Uherska nastoupil kurz hospodářské a politické konsolidace monarchie.
Ve vnitřní politice se neúspěšně pokoušel omezit privilegia uherské šlechty a zavést do praxe starší plán centralizace monarchie. Vícero reformami schválenými uherským sněmem v r. 1723 upravil hospodářské, soudní i správní záležitosti země. Územní, politické a náboženské otázky upravil v nařízení Resolutio Carolina.
Pragmatická sankce
Karel VI. vydal Pragmatickou sankci, celým jménem Pragmatickou sankci o posloupnosti nejjasnějšího arcidomu rakouského, v níž byla ustanovena nedělitelnost habsburských držav a v případě vymření mužské linie Habsburků nástupnictví linie ženské.
Cílem pragmatické sankce bylo zajištění nástupnictví po Karlu VI. pro jeho vlastní děti, tedy i pro jeho dcery, v případě, že by nezanechal mužské potomky (v té době ovšem Karel s mužským dědicem ještě počítal). V takovém případě měly mít při nástupnictví přednost dcery Karla VI. před dcerami jeho předchůdců Josefa I. a Leopolda I..
Podpis Karla VI. (na neznámé listině).
Do roku 1723 uznaly pragmatickou sankci sněmy všech zemí habsburské monarchie (český sněm 12. října 1720, moravský sněm 17. října 1720, slezský sněm 25. října 1720; Chebsko pak přijalo pragmatickou sankci 21. října 1721).
1725 pragmatickou sankci uznal španělský král Filip V., poté co se Karel vzdal nároku na španělský trůn.
1726 v rámci společného obraného spolku proti Anglii a Francii sankci uznalo Rusko a Prusko
mezi roky
1733 saský kurfiřt potvrdil pragmatickou sankci, protože ho Rakousko podporovalo v jeho úsilí o polský trůn
v následné válce o polské nástupnictví zpochybňovaly sankci Francie, Španělsko a Piemont, ovšem Francie ji v rámci vídeňského předjarního míru 1735 rovněž potvrdila.
1740 po nastoupení Marie Terezie na trůn začaly Války o rakouské dědictví
S podporou Anglie uhájila Marie Terezie své dědictví s výjimkou Slezska, Parmy a Piacenzy.
1748 v míru z Aachen (Cách) Pragmatickou sankci potvrdily všechny zúčastněné evropské mocnosti
Hodnocení Karlovy vlády
Osobnost a povahu Karla VI. značně poznamenal jeho pobyt v Španělsku. Zvykl si na španělský dvorský rituál, který mu velmi vyhovoval, ale svazoval vídeňský dvůr do strnulosti. Zajímal se o ekonomiku a chtěl odstranit cla uvnitř říše.
Karel VI. byl velmi zbožným katolíkem, za jeho vlády se rozpoutala v monarchii další vlna rekatolizace - především zaměřená proti nekatolickým vlivům v českých zemích. Byl posledním mužským příslušníkem habsburské dynastie (manželstvím jeho dcéry Marie Terezie s Františkem I. Lotrinským pokračoval rod jako habsbursko-lotrinský).
Po smrti byl Karel VI. pochován v kapucínské kryptě ve Vídni, stejně jako jeho bratr a rodiče. Nápis na jeho sarkofágu zní :
Věnováno věčné památce. Nevýslovná bolest oživuje posvátný popel zbožňovaného nejjasnějšího císaře Karla VI., který velmi šťastně a plně, se stálostí a statečností Rakušana a nejen v těchto dvou, nýbrž ve všech heroických cnostech byl zcela dokonalým a zdatným císařem, který i v hrobě žije, abys věděl, poutníče, že majestát ani pohřben nikdy nezanikne.
Všeobecnému blahu propůjčen léta Krista, našeho Pána 1685, 1. října, nebeské vlasti vrácen roku 1740, 20. října, nemohl zanechat znamenitější památku nežli obraz cnosti, moudrosti a zbožnosti, Marii Terezii, císařovnu spravedlnosti a vládkyni dobroty, okrasu, vzor a řád. Žil 55 let, 19 dní a 8 hodin.
Autor: Ondra.J
Zdroj: Wikipedia
Líbí se vám tento příspěvek? Pokud ne navrhněte co by bylo dobré vylepšit .
Pro zvětšení obrázků na ně klikněte.
Pochvala
(Ondra.J (admin), 14. 3. 2009 22:32)