Bitva u Custozy (1866)
Bitva u Custozy 1866
Bitva u Custozy byla rozhodující pozemní střetnutí Třetí italské války za nezávislost. 24. června 1866 v pahorkatině u severoitalské Custozy porazila rakouská Jižní armáda arcivévody Albrechta Rakousko-Těšínského italskou Mincijskou armádu, které velel generál Alfonso Ferrero
Rakouské vítězství vytlačilo italské síly z Benátska a tím zabránilo jejich dalšímu postupu směrem do rakouského týlu. Italská armáda byla natolik ochromená, že mohla být větší část rakouských sil přesunuta na bojiště Prusko-rakouské války. Vítězství u Custozy a námořní vítězství u ostrova Vis zajistilo Rakousku po podepsání příměří přeci jen o něco lepší vyjednávací pozici.
Předehra
Zhoršující se vztahy mezi Rakouským císařstvím a Pruským královstvím, podle všeho směřovaly k válce. Mladé Italské království se rozhodlo využít případného konfliktu k útoku na Rakousko. Rakušané okupovali území, na která si Italové dělali nárok. Jednalo se o Benátsko, Tridentsko, Jižní Tyrolsko, Terst a Dalmácii. 8. dubna 1866 podepsala Itálie a Prusko vojenský pakt. Ovšem už v březnu nařídil král Viktor Emanuel II. v Itálii skrytou mobilizaci. V květnu a začátkem června probíhaly přípravy plánů pro nadcházející tažení. Plánování se účastnili i pruští vojenští poradci, kteří měli dohlédnout na synchronizaci akcí na severním a jižním bojišti.
Italský král Viktor Emanuel II.
Rakousko si moc dobře uvědomovalo reálnou hrozbu boje na dvou frontách a pokusilo se tomu zabránit. 12. června podepsali ve Vídni zmocněnci císaře Františka Josefa I. a císaře Napoleona III. dohodu, podle které předá Rakousko Benátsko do správy Francie a Napoleon III. ho následně podstoupí Itálii. Rakousko doufalo, že tímto krokem učiní italskou účast ve válce zbytečnou. Ovšem Itálie se nehodlala spokojit se ziskem „pouhého“ Benátska a navíc považovala válku s Rakouskem za věc osobní cti.
Přípravy
Italskému velení se v nabízely dvě možnosti jak zaútočit a Italové si poněkud nešťastně vybrali obě. Jejich armáda o celkové síle asi 220 000 mužů byla rozdělena na dvě samostatná vojska. První tzv. Mincijskou armádu vedl náčelník generálního štábu Alfonso Ferraro
20. června bylo Rakušanům doručeno vyhlášení války (respektive vypovězení příměří, protože po válce 1859 nebyla podepsána mírová smlouva) s tím, že nepřátelství vypukne za tři dny. 23. června ráno začaly italské sbory hlavní armády překračovat řeku Mincio.
Italské: Italskému velení se v nabízely dvě možnosti jak zaútočit a Italové si poněkud nešťastně vybrali obě. Jejich armáda o celkové síle asi 220 000 mužů byla rozdělena na dvě samostatná vojska. První tzv. Mincijskou armádu vedl náčelník generálního štábu Alfonso Ferraro
20. června bylo Rakušanům doručeno vyhlášení války (respektive vypovězení příměří, protože po válce 1859 nebyla podepsána mírová smlouva) s tím, že nepřátelství vypukne za tři dny. 23. června ráno začaly italské sbory hlavní armády překračovat řeku Mincio.
Rakouské: Rakouská strana shromáždila v Benátsku asi 75 000 mužů rozdělených do tří armádních sborů (V., VII. a IX.). Císařská dvorní rada počítala s tím, že Jižní armáda zaujme obranu v pevnostním čtyřúhelníku a bude blokovat postup Italů na Tyrolsko. Do čela armády byl postaven arcivévoda Albrecht a jako náčelník štábu mu byl přidělen generálmajor Franz von John. Tato dvojice rychle opustila defenzivní strategii a naopak se rozhodla při prvním pohybu italských vojsk zaútočit. Albrecht vycházel ze zpráv svých agentů a správně předpokládal, že úder provede Mincijská armáda a svoji strategii tomu přizpůsobil.
Už 14. června se Jižní armáda soustředila za řekou Adižou, což Italy jenom utvrdilo v tom, že protivník vyklízí prostor mezi řekami Mincio a Adiže. Ovšem ústup za Adiži byl jenom klamným manévrem. Ihned po vyhlášení nepřátelství, byly rakouským sborovým velitelům vydány rozkazy k pochodu na budoucí bojiště. Albrechtův plán počítal s tím, že 22. června vyrazí celá armáda na pochod, projde Veronou, 23. zaujme postavení severně od řeku překračujících Italů a 24. června jim vpadne do levého boku. Utajený přesun se, i přes úmorné vedro italského léta, zdařil až překvapivě snadno a většina jednotek Jižní armády dosáhla nástupního prostoru pro bitvu už 23. června dopoledne.
Arcivévoda Albrech Rakousko-Těšínský
Bitva
Italské jednotky začaly překračovat Mincio už 23. června a za rozbřesku 24. v něm pokračovaly. Sestava byla zleva doprava takováto: I. sbor generála Duranda (pěší divize 1, 2,
Rakouská vojska soustředěná paralelně s Italy s mírně přesahujícím pravým křídlem byla připravena zaútočit podle arcivévodova plánu. Ten spočíval v tom, že ve středu jeho sestavy stojící VII. sbor podmaršálka Maročiče na sebe bude vázat střed italské sestavy, vlevo od něj stojící IX. sbor podmašálka Hartunga bude na začátku bitvy v záloze a posléze se stane čepem kolem kterého se bude točit rakouská sestava. Úplně na levém křídle se nacházelo rakouské Záložní jezdectvo, které mělo znepokojovat italský III. sbor a snažit se ho vylákat co možná nejdále na východ. K rozhodujícímu útoku byl určen V. sbor generála Rodicha a Záložní pěší divize generála Rupprechta na pravém křídle. V. sbor měl napadnout italské levé křídlo a zároveň měla Záložní pěší divize zaútočit přímo na jih mezi italský I. sbor a Mincio a ovládnout strategické mosty přes řeku. V tu chvíli by byla italská armáda zbavena možnosti ústupu a následný pohyb rakouské sestavy se Záložní pěší divizí na řece Mincio a čepem otáčení u IX. sboru by ji tlačil na východ a po částech ničil.
Jezdecký útok
Bitva začala ve čtvrt na osm a to na místě kde to arcivévoda rozhodně nečekal a hlavně nechtěl. Italský III. sbor přešel po půlnoci řeku Mincio a bez problému obsadil vesnici Villafranca. Dál poslal generál Della Rocca jen pár eskadron jezdeckého pluku Alessandria. Italští jezdci brzy narazili na předvoj rakouského Záložního jezdectva plukovníka Pulzeho. Jezdecké šarvátky se vyvíjely lépe pro Rakušany, ale Italové vždy dokázali ustoupit pod ochranu pěších divizí a jejich dělostřelectva. To rakouské jezdce značně iritovalo. Když pak dal plukovník Pulz rozkaz plukovníku Rodakowskému, aby s jednou eskadronou hulánského pluku Trani č. 13 provedl průzkum, stalo se to čím bylo rakouské jezdectvo proslulé. Rodakowski seřadil celý pluk a vedl ho do útoku přímo na nejbližší čtverec italské pěchoty z brigády Parma. Útokem hulánů se nechal strhnout i císařův husarský pluk č.
Boje u Oliosi
Počas jezdeckých bojů na levém křídle se rozhořel i netrpělivě očekávaný boj na opačné straně bojiště. Jednotky V. sboru a Záložní pěší divize konečně dorazily do výchozích prostor a zahájily svůj pokus odříznout Italy od možnosti ústupu. Ovšem brzy po začátku útoku nastaly komplikace. Ukázalo se, že rakouská Záložní pěší divize je pro splnění jí svěřeného úkolu příliš slabá a to jak početně, tak kvalitou. Divize byla postavena narychlo a ne zrovna z prvořadých jednotek (pěší pluky Hohenlohe č.
Veliteli V. sboru generálu Rodichovi, jehož jednotky zatím do boje příliš nezasáhly začalo být jasné, že se u jeho pravého souseda bitva nevyvíjí dobře. Pochopil, že Rupprechtova divize, místo aby postupovala na mosty přes Mincio, ustupuje. Rodich neváhal ani okamžik, brigádu Mörig si ponechal v záloze a zbylé dvě brigády vyslal na sever do pravého boku útočících Italů. V několik hodin trvajících krvavých bojích se jednotkám brigády Piret podařilo dobýt strategickou ves Oliosi. Když potom Bauerova brigáda odrazila na výšinách Feniletta protiútok brigád Brescia a Valtellina od 5. divize, byla situace na rakouském pravém křídle zachráněna. Minula bezprostřední hrozba, že bude Záložní pěší divize na Monte Cricol obklíčena, ale na nějaký její ofenzivní postup už nemohlo být ani pomyšlení.
Custoza
V době, kdy Záložní pěší divize bojovala o přežití na Monte Cricol, stál celý střed rakouské sestavy v klidu v okolí osady Sommacampagna. VII. a IX. sbor čekaly až se Záložní pěší divize probije k Minciu a začne celý plánovaný pohyb rakouské sestavy na jihovýchod. V té době italský vrchní velitel
Když dal podmašálek Hartung rozkaz k útoku svého sboru, stála severně od něj na Monte Godi jedna brigáda detašovaná od VII. sboru. Její velitel generál Scudier pochopil, že IX. sbor začíná útočit na Monte Croce a považoval za svoji povinnost postoupit vpřed a tím jednak podpořit jeho útok a jednak vykrýt jeho obnažený týl. Sotva, ale jeho jednotky postoupily dál na západ na Monte Molimenti pochopil, že narazil na díru v italské obraně. Nezaváhal ani okamžik a hnal svoje muže stále dál přes řídkou clonu italských jednotek. Rakušané prorazili na Monte Arabica, na strmých svazích Monte Belvedere pobrali více než 350 zajatců a nakonec dvě roty pěšího pluku korunního prince Rudolfa vytlačily po tvrdém boji italské jednotky z Custozy a ves obsadily. Scudier se tak dostal hluboko do sestavy nepřítele a ovládl klíčové postavení celého bojiště. To už se ovšem kolem Custozy stahovaly italské posily. Odloučené jednotky sardinských a lombardských granátníků, zálohy Della Roccova III. sboru a 9. divize, kterou tam poslal osobně král. Generál Scudier naznal, že proti takové přesile nemá šanci vesnici udržet, navíc do jeho mužů neustále bily baterie z Monte Torre, a rozhodl se proto ustoupit bez boje. Přes Monte Molimenty se brigáda vrátila tam odkud vyšla.
Rozuzlení
Kolem poledního se bitva vyvíjela jednoznačně lépe pro Italy. Generál Durando zastavil útočící rakouské pravé křídlo a zahnal ho do defenzivy. Granátníci úspěšně drželi Monte Croce i Toree a strategická Custoza byla dobyta zpět 9. divizí. Z Della Roccova III. sboru zatím do bojů zasáhla jen část jednotek a čerstvý II. sbor teprve překračoval řeku. V tu chvíli, ale prokázal arcivévoda Albrecht nebývalou pružnost. Po konzultaci s Rodichem pochopil, že pravé křídlo nemá dost sil rozhodnout bitvu, opustil tedy nerealizovatelný plán a rozhodl se pro jiný. Cílem už nebylo italskou sestavu obejít, ale rozštípnout vedví. Vyčerpaní vojáci Záložní pěší divize a brigády Piret se vrhli do dalšího útoku, ale tentokrát jen proto aby umožnili V. sboru odpoutat se od nepřítele. Generál Rodich přeskupil svoje brigády do útočných kolon, ale tentokrát s nimi nevyrazil na západ k Minciu, ale na jih k výšinám Santa Lucia a Monte Belvedere nad Custozou. Generál Hartung dostal rozkaz aby se dál snažil dobýt Monte Croce a Monte Torre.
Ve stejnou dobu vyrazila spojka i k podmaršálkovi Maročičovi s rozkazem aby do útoku na Custozu nasadil i poslední rakouské zálohy – brigády Töply a Welserheimb svého VII. sboru. Tento rozkaz byl prakticky zbytečný, protože podmaršálek sotva zpozoroval, že V. sbor mění směr útoku a řadí se proti Santa Lucii, pochopil kolik uhodilo a na vlastní odpovědnost nechal své brigády zaútočit směrem na Custozu. Když posel s rozkazem od arcivévody dorazil, útočily už Maročičovy jednotky na svahy Monte Arabica. Jednotky 9. italské divize, a to především
Po bitvě
Jakmile se zhroutil italský střed, začalo kvapně ustupovat i levé křídlo a zanedlouho zahájil ústup za Mincio i III. sbor od Villafranci. Arcivévoda Albrecht původně uvažoval o pronásledování Italů, ale po konzultaci se sborovými veliteli od toho upustil, protože rakouští vojáci byly po celodenní bitvě v úmorném vedru zcela vyčerpaní. Navíc arcivévoda nechtěl dál riskovat svoje síly, protože správně předpokládal, že jich bude zapotřebí proti Prusku.
Italské velení konsternované nenadálou porážkou ustoupilo až za hranice Benátska.
Zdroj: Wikipedia
Autor: Ondra.J
Líbí se vám tento příspěvek? Pokud ne navrhněte co by bylo dobré vylepšit .
Pro zvětšení obrázků na ně klikněte.
Komentáře
Přehled komentářů
Tato zpráva je zde zveřejněna pomocí programu XRumer + XEvil 4.0
XEvil 4.0 je revoluční aplikace, která může obejít téměř veškerou ochranu proti botnetu.
Captcha Rozpoznávání Google (ReCaptcha-1, ReCaptcha-2), Facebook, Yandex, VKontakte, Captcha Com a více než 8,4 milionu dalších typů!
Četl jste to - to znamená, že to funguje! ;)
Podrobnosti na oficiálních stránkách XEvil.Net, je bezplatná demo verze.
All internet will be CRASHED with XEvil!?
(MashadeAlp, 14. 12. 2017 1:33)